Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Destrukční mládež I

O cestě, která může vést k řešení některých negativních jevů v chování našich žáků a studentů.

Někdy dospívající mládež vyvádí takové kousky, že se nestačíme divit.

   „Hle,  doba zkažená do morku kostí!“ chtělo by se zvolat.

   Zkažená? Možná. Ale také doba, ve které lze jen těžko najít smysl života… pokud Vám nestačí jen konzumovat a sledovat televizi. Co nám dospělým může připadat řešitelné, protože už víme, jak se dělají kompromisy, může být pro mladého člověka neřešitelná otázka, protože on má ještě ideály. I když na to někdy nevypadá.

   Vzpomínám si na dobu, kdy náš syn nastoupil na studia jedné střední školy. Protože ta škola byla vzdálená, musel bydlet na internátu. A začaly se dít věci…

    Studiu se postupně přestal věnovat a jeho kázeň se odebrala také kamsi do neznáma. Každou chvíli jsme byli informováni o nějakém přestupku. Vše vyvrcholilo jednáním v ředitelně, ke kterému byl pozván i náš syn. Jeho chování jsem naprosto nepoznával. Choval se sebevědomě, drze a arogantně. Dával jasně najevo, že s přítomnými se on bavit nebude. V té chvíli se nedalo prostě vyřešit nic, takže jsme požádali vedení školy, abychom si Michala mohli odvézt domů a pohovořit si s ním v klidu v soukromí.

  Hned po odchodu ze školní budovy Michal změnil své chování a začal se  o problému normálně bavit. Při probírání svého chování v ředitelně školy, neměl daleko k slzám. Tak to bylo překvapení největší.

  Protože jsem byl z celého dění poněkud psychicky vysílen, sáhl jsem v následujících dnech náhodně po knize a začal číst:

  „Přitom jsem se cítil prachbídně. Vyžíval jsem se v sebeničivém orgiasmu, a zatímco mě kamarádi měli za vůdce a po čertech mazaného řízného a vtipného chlapíka, hluboko ve mně se třepotala má duše bázní, plna úzkosti. Vzpomínám, jak mi jednou vhrkly do očí slzy, když jsem v neděli dopoledne při odchodu z krčmy uviděl na ulici děti při hře, tak jasné a rozradostněné v těch jejich nedělních šatičkách a s čerstvým účesem.  A zatímco jsem u rozlitého piva na špinavých stolech ve zchátralých hospodách obveseloval a často i děsil přátele neslýchaně cynickými řečmi, cítil jsem v skrytu v srdci úctu před vším tím, čemu jsem se vysmíval, a v nitru jsem s pláčem padal na kolena před vlastní duší, před svou minulostí, před matkou, před Bohem.“

(Podle: Hermann Hesse – Demian. Argo 1994.)

  To je velmi přesné. Hesseho kniha je vlastně  unikátní pohled zdivočelého pubescenta zevnitř. Upřímně řečeno, mnohé mi připomnělo i moje mládí. Četl jsem tedy dál.

   „Co se mnou bude, mi bylo úplně jedno. To moje podivné a nikterak pěkné chování, vysedávání po hospodách a naparování, to byl můj spor se světem, má forma protestu. Přitom jsem se ničil, a občas mé stanovisko vypadalo asi takto: Nemůže-li svět potřebovat lidi jako já, když pro ně nemá žádné lepší místo, žádné vyšší úkoly, potom prostě lidé jako já se zahubí. Škodu ať si laskavě připíše svět.“

  Hesse tuto knihu sice napsal už roku 1925, ale  je to docela nadčasové dílo. Hned jsem si vzpomněl na svého dávného kolegu, který měl u sebe na stole napsáno:

                                            ČIN  x  NIČ

Vysvětlení bylo jednoduché: „Žáci mají buď možnost tvořit (ČIN) nebo ničit (NIČ).  Záleží i na nás, co si vyberou a co se naučí.“

  Možná nám to přijde nesmyslné, ale mladí skutečně mají svoje ideály a chtějí v životě něčeho dosáhnout. Jsou citliví a jsou často zraňováni, takže se brání hrubostí. Nechtějí dělat kompromisy. Všechno nebo nic.

     Místo dokazování jejich zkaženosti je lepší naslouchat tomu, co chtějí a co je bolí. Je totiž smutnou pravdou, že pokud jim nebudeme naslouchat my, pak je velmi rádi vyslechnout lanaři všech možných pseudonáboženských sekt, prapodivných „zájmových“ skupin často spojených s drogami nebo vlezlí tvůrci  přihlouplých mládežnických filmů atd. Pak už na nás nebudou mít chuť ani čas.

   Vedle naslouchání, které nám dokáže zprostředkovat informace o tom, co mladí cítí, prožívají a po čem touží, pak můžeme využít i další, zatím poměrně málo využívanou, možnost, jak nejen naslouchat, ale i pomáhat hledat smysl – vytvořit prostor a možnost tvořit. Tvořit vlastníma rukama a podle vlastní fantazie.

 

  Vyzkoušel si to i náš Michal. Opustil střední školu a nastoupil učební obor, který ho bavil. Vyučil se, pracuje a tvoří. Někdy kostrbatě, ale tvoří. Začali s kamarády stavět na pozemku dědečka jednoho z nich dřevěnou „chatu“, svoji chatu. Sami ji plánují, sami shání materiál, sami staví, sami vylepšují, sami ji užívají.  Vstoupil na cestu, po které se více vydáme v II. díle tohoto blogu příští týden a přidáme k ní i konkrétní zkušenosti ze školy.


    nikdo zatím nehodnotil

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.