Že bych byl osvícený učitel dějepisu? I

Tak to si samozřejmě nemyslím, ale když už začala debata o výuce dějepisu, ve které tento pojem padnul, tak přicházím se svojí špetkou do mlýna…

Výuka dějepisu má ve škole a ve společnosti zvláštní postavení. Málokdo si uvědomuje, že právě výuka dějepisu je velmi oblíbeným nástrojem  demagogů a diktátorů všech odstínů barev. Po změně vládnoucího režimu se mezi prvními věcmi mění především osnovy dějepisu. Pochopitelně, jde o manipulaci, ba velmi účinnou manipulaci lidským myšlením. A nejlépe je začít u dětí.

Takže jak na výuku dějepisu?

  Na rozdíl od paní Zuzany Loubetové se domnívám, že základem kvalitní výuky dějepisu není učebnice. Ta může být dobrým pomocníkem, ale základem by mělo být ujasnění toho, co vlastně chceme dosáhnout výukou dějepisu. Tím jsem kdysi začal.

  RVP ZŠ sice nabízí vzletné myšlenky a honosné větné konstrukce. Při bližším prozkoumání ale zjistíme, že jsou zároveň i dost bezobsažné a někdy jde jenom o okřídlené fráze. To je pak často i problémem dějepisu. Velké myšlenky, které ale naprosto míjejí myšlení a vnímání dětí. Dějepis se potom lehce mění v neosobní chladný žulový pomník, ke kterému můžeme mít úctu a vztah jen těžko.

  Mým osobním cílem je, aby žáci vnímali dějiny ne jako výše zmíněný žulový pomník, ale jako příběh, který nekončí k určitému datu, ale pokračuje dál a i my jsme jeho součástí.

  Druhým cílem je, aby si názor na dějiny vytvářeli na základě pramenů, faktů, tvrzení atd. sami. Ne aby přežvýkávali fráze z učebnic nebo ode mne jako od učitele. Žák, který se mnou nesouhlasí, protože z dobového textu vyvodil jiný závěr nebo proto, že si někde přečetl jiný výklad, je pro výuku požehnáním.

  K těmto cílům je pochopitelně nutné hledat učební metody a strategie. Nejdůležitějším momentem je ale samotný začátek výuky dějepisu. V naší třídě nezačínáme žádnými australopitheky nebo definicí, která nám říká, co je to vlastně dějepis. Začínáme historií místa, kde žijeme, tedy historií regionu. Tam, kde žáci již dlouho žijí a kde to důvěrně znají.

  Mám vybrané jedno pole u Vodňan, kde v době halštatské bývala vesnice a kde se bezpečně dají najít keramické střepy. Jakmile žáci zjistí, že si sami mohou na kus své vlastní historie sáhnout, že si mohou sami najít svůj artefakt, stanou se z nich náruživí badatelé. Hraboší se v hlíně čerstvě sklizeného a zoraného pole, nacházejí střepy, porovnávají je, ptají se… Takto se činíme samozřejmě s vědomím odborníků a majitele pole. Osobně jsem si vybudoval pověst neškodného podivína, kterého prostě baví s houfem dětí bádat v terénu, a tak mi zatím vždy každý vyhověl v žádosti o přístup.

  Pokud učitel sám není v archeologii zběhlý, pak může vyhledat odborníka z muzea, který mu pomůže. To také není špatný postup. Většina archeologů jsou nadšenci a  pohled na nositele akademických titulů, jak se vášnivě přehrabuje v hlíně, je neodolatelný a podlehli mu zatím všichni žáci, kteří zpočátku naznačovali, že ten dějepis zrovna moc mít nemusí.

  Naše další cesta s žáky potom vede do depozitáře muzea, kde nám paní ředitelka ochotně vyndá předměty, které se běžně nevystavují. Po splnění všech předpisů (např. bílé rukavičky při doteku s předměty atd.) si žáci sami mohou pomocí dokumentačních zpráv vyhledávat informace, sami vytvářet hypotézy o tom, k čemu to sloužilo, jací asi byli lidé, kteří to užívali… Ten přímý kontakt s památkou je těžko popsatelný. Jako kdyby něco neviditelného přecházelo z těch zdánlivě neživých věcí na žáky.

  Řečeno slovy Otokara Březiny v básni Ruce:   

 „A ruce naše, zapjaté v magický řetěz rukou nesčíslných, 
chvějí se proudem bratrské síly, jenž do nich naráží z dálek, 
stále mocnější tlakem věků...“

  Po těchto aktivitách nastane zajímavá situace. Žáci mají mnoho otázek a chtějí znát odpovědi. Mají také ale připravené podklady a prameny. Naše výuka tak může plynout jako věcný rozhovor, který nás pomalu přivede k dalšímu zkoumání, na kterém mají obě strany – žáci i učitel – zájem.