Tak to si samozřejmě nemyslím, ale když už začala debata o výuce dějepisu, ve které tento pojem padnul, tak přicházím se svojí špetkou do mlýna…
Výuka dějepisu má ve škole a ve společnosti zvláštní postavení. Málokdo si uvědomuje, že právě výuka dějepisu je velmi oblíbeným nástrojem demagogů a diktátorů všech odstínů barev. Po změně vládnoucího režimu se mezi prvními věcmi mění především osnovy dějepisu. Pochopitelně, jde o manipulaci, ba velmi účinnou manipulaci lidským myšlením. A nejlépe je začít u dětí.
Takže jak na výuku dějepisu?
Na rozdíl od paní Zuzany Loubetové se domnívám, že základem kvalitní výuky dějepisu není učebnice. Ta může být dobrým pomocníkem, ale základem by mělo být ujasnění toho, co vlastně chceme dosáhnout výukou dějepisu. Tím jsem kdysi začal.
RVP ZŠ sice nabízí vzletné myšlenky a honosné větné konstrukce. Při bližším prozkoumání ale zjistíme, že jsou zároveň i dost bezobsažné a někdy jde jenom o okřídlené fráze. To je pak často i problémem dějepisu. Velké myšlenky, které ale naprosto míjejí myšlení a vnímání dětí. Dějepis se potom lehce mění v neosobní chladný žulový pomník, ke kterému můžeme mít úctu a vztah jen těžko.
Mým osobním cílem je, aby žáci vnímali dějiny ne jako výše zmíněný žulový pomník, ale jako příběh, který nekončí k určitému datu, ale pokračuje dál a i my jsme jeho součástí.
Druhým cílem je, aby si názor na dějiny vytvářeli na základě pramenů, faktů, tvrzení atd. sami. Ne aby přežvýkávali fráze z učebnic nebo ode mne jako od učitele. Žák, který se mnou nesouhlasí, protože z dobového textu vyvodil jiný závěr nebo proto, že si někde přečetl jiný výklad, je pro výuku požehnáním.
K těmto cílům je pochopitelně nutné hledat učební metody a strategie. Nejdůležitějším momentem je ale samotný začátek výuky dějepisu. V naší třídě nezačínáme žádnými australopitheky nebo definicí, která nám říká, co je to vlastně dějepis. Začínáme historií místa, kde žijeme, tedy historií regionu. Tam, kde žáci již dlouho žijí a kde to důvěrně znají.
Mám vybrané jedno pole u Vodňan, kde v době halštatské bývala vesnice a kde se bezpečně dají najít keramické střepy. Jakmile žáci zjistí, že si sami mohou na kus své vlastní historie sáhnout, že si mohou sami najít svůj artefakt, stanou se z nich náruživí badatelé. Hraboší se v hlíně čerstvě sklizeného a zoraného pole, nacházejí střepy, porovnávají je, ptají se… Takto se činíme samozřejmě s vědomím odborníků a majitele pole. Osobně jsem si vybudoval pověst neškodného podivína, kterého prostě baví s houfem dětí bádat v terénu, a tak mi zatím vždy každý vyhověl v žádosti o přístup.
Pokud učitel sám není v archeologii zběhlý, pak může vyhledat odborníka z muzea, který mu pomůže. To také není špatný postup. Většina archeologů jsou nadšenci a pohled na nositele akademických titulů, jak se vášnivě přehrabuje v hlíně, je neodolatelný a podlehli mu zatím všichni žáci, kteří zpočátku naznačovali, že ten dějepis zrovna moc mít nemusí.
Naše další cesta s žáky potom vede do depozitáře muzea, kde nám paní ředitelka ochotně vyndá předměty, které se běžně nevystavují. Po splnění všech předpisů (např. bílé rukavičky při doteku s předměty atd.) si žáci sami mohou pomocí dokumentačních zpráv vyhledávat informace, sami vytvářet hypotézy o tom, k čemu to sloužilo, jací asi byli lidé, kteří to užívali… Ten přímý kontakt s památkou je těžko popsatelný. Jako kdyby něco neviditelného přecházelo z těch zdánlivě neživých věcí na žáky.
Řečeno slovy Otokara Březiny v básni Ruce:
„A ruce naše, zapjaté v magický řetěz rukou nesčíslných,
chvějí se proudem bratrské síly, jenž do nich naráží z dálek,
stále mocnější tlakem věků...“
Po těchto aktivitách nastane zajímavá situace. Žáci mají mnoho otázek a chtějí znát odpovědi. Mají také ale připravené podklady a prameny. Naše výuka tak může plynout jako věcný rozhovor, který nás pomalu přivede k dalšímu zkoumání, na kterém mají obě strany – žáci i učitel – zájem.
Mgr. Hana Pilařová
1.2.2010 at 17.25Také beru dějepis jako „never ending storie“ a váš start výuky dějepisu se mi moc líbí :). Nedávno jsme se šesťáky při informatice vyráběli křížovky – zeměpisné, fyzikální, přírodopisné a dějepisné. Nechápala jsem, proč po pěti měsících setkávání se s dějepisem většina z nich řekla, že ho nemá ráda. Asi to kolegyně nevzala za správný konec .. (a mně se po šesťáckém dějepisu stýská 🙂 )
Zdeněk Brom • Post Author •
1.2.2010 at 17.53Koukám, že naše poznatky jsou stejné. Dějepis v 6. třídě je jako báseň. Měli jsme štěstí a zapojili se do projektu Výchova ke kulturně historickému dědictví a vytvořili brožurku, která je i pro turistickou veřejnost, o pravěku Vodňanska.
Jaroslava Pachlová
1.2.2010 at 20.16Spíše reaguji na Hanku, která ví, na co si stýskám. I v našem okolí je spoustu zajímavých míst, např. „Zámeček“, to objevování v rámci kroužku (podotýkám ne dějepisném 🙂 ), které jsem tam s dětmi zažila a které poprvé „historicky bádaly“, bylo nenahraditelné a stejně tak i návštěvy depozitáře muzea apod.
… jen malá poznámka – Vodňany byly „moje prázdniny“.
Přímý kontakt, zážitek – není nic lepšího!
Mgr. Jan Zouhar
1.2.2010 at 21.21To je príma, taky jsem to dělal podobně. Zkušenost dětí, které mohou zkoumat předměty minulosti v muzeu nebo přímo v terénu jsou k nezaplacení. Ale také bych se zastal paní kolegyně Zuzany. Určitě nemyslí klasickou učebnici, kterou se žáci budou biflovat, ale spíše učebnici – pracovní, kde budeme mít materiály, se kterými můžeme pracovat – dokkumenty, fotografie, obrazy atd. A proti tomu nejsem.
Zdeněk Brom • Post Author •
1.2.2010 at 22.29Mgr. Jan Zouhar:
Proti dobré pracovní učebnici se pochopitelně nedá nic namítat a rozhodně ji nezatracuji. Kéž by jich byl hojný výběr a nejlépe psaných učiteli.
V archivu leží zatím téměř nepovšimnuta pozůstalost E. Štorcha, který byl velmi podnětným učitelem dějepisu. Ta by stála za zpracování.
P.S. Pokud někdo již tuto pozůstal zpracoval a něco z ní publikoval, tak se omlouvám za svoji neznalost.
Zuzana Loubet del Bayle
2.2.2010 at 0.13Já si myslím, že způsobů najít zálibu v dějepisu může být několik a jsem ráda za tip nechat děti dotknout se historie, v budoucnu to určitě vyzkouším. V současné době se potýkám s problémem, jak motivovat dva chlapce v pubertě, kteří by nejraději hráli hry na počítači.
V mém případě došlo k osudovému rozhodnutí věnovat se dějepisu díky naší francouzské učitelce dějepisu na bilingvní sekci gymnázia v Brně. Na francouzských učebnicích mě zaujalo to, že člověk má chuť jimi listovat, i když není historik. A lákalo mě strávit zbytek života v tak dobré společnosti!
Zdeněk Brom • Post Author •
2.2.2010 at 7.40Zuzana Loubet del Bayle
U starších žáků je motivace problematičtější. Když jsem kdysi tento problém řešil, tak jsem šel cestou zapojení do tvorby vyučování. Jelikož žáci nejevili žádné nadšení z gotiky, přinesl jsem obraz místního kostela, sdělil, co jsem připravil pro výuku, a zeptal se, co by chtěli vědět o tomto kostele oni. Dostal jsem mnoho otázek a výuku pak dotvářel jako odpovědi na tyto otázky s tím, že na některé otázky si žáci sami připravovali odpovědi formou referátu. Podrobnější zmínka o tom bude v II. díle blogu.
Petra Boháčková
2.2.2010 at 12.31Možná by s motivací těch dvou žáků mohl pomoci tento odkaz: http://www.adgame-wonderland.de/type/bayeux.php
Žáci si mohou vytvořit vlastní příběh nebo ilustraci skutečné historické události.
Mgr. Hana Pilařová
2.2.2010 at 13.32Petro .. ale to je HEZKÉ! 🙂
Zdeněk Brom • Post Author •
2.2.2010 at 22.48Paní Petro, děkuji. Skutečně skvělé 🙂
Mgr.et Mgr. Aleš Franc
4.2.2010 at 15.16Pane Brome, nač ta skromnost a pochyby? Myslím, že dle výše Vámi popsané výuky se směle můžete nazývat osvíceným učitelem dějepisu, a to myslím zcela vážně, beze špetky ironie.
S většinou toho, co jste napsal, se ztotožňuji. Myslím si, že dějepis ve Vašem provedení musí žáky opravdu bavit, i když ne každý, bohužel, má přístup k archeologickému nalezišti, aby mohl své žáky takto zajímavě a hravě uvést do výuky dějepisu. Na druhou stranu uznávám, že k náležité stimulaci a motivaci žáků nemusí sloužit jenom praktická archelogie, určitě bychom našli více takovýchto aktivizačních forem a metod výuky dějepisu. Rozhodně je ale správná cesta k tomu, jak žáky přivést nenásilně a poutavě k dějepisu, ta, kterou volíte Vy, tj. skrze minulost regionu, místní lokality či konkrétní rodiny.
Tímto se volně dostávám k Vámi kritizovanému dokumentu – RVP ZV. Sám osobně jsem u vzniku textu nebyl, ale tím si nechci dělat nějaké alibi, proto taky férově uznávám, že RVP ZV obsahuje spoustu vzletných myšlenek a okřídlených frází, jak píšete. Já bych si dovolil tvrdit, že i pouhé proklamace a poněkud obtížně naplnitelná přání, ale zároveň musím dodat, že se jedná o dokument zcela nový, do této doby u nás nikdy nerealizovaný a nevyzkoušený. A přiznejme si, že většina podobně laděných dokumentů obsahuje krom veskrze potřebných a užitečných myšlenek i ideje více či méně prázdné a tudíž nepotřebné, ale když nejsou vyloženě škodlivé, tak tam v podstatě nevadí.
V souvislosti s výše napsaným bych chtěl na závěr zdůraznit, že všechny RVP budou v pravidlených cyklech podléhat revizím a úpravám, právě s ohledem na to, že se do nich dostaly myšlenkové formulace nehodící se k praktické realizaci ve školách. Avšak všechno má svůj čas a kurikulární reforma je pořád ve počáteční fázi.
Jinak mnoho zdaru ve Vaší záslužné činnosti v oblasti dějepisného vzdělávání.
Aleš Franc, VÚP Praha
Zdeněk Brom • Post Author •
4.2.2010 at 20.33Vážený pane Franci,
zas tak úplně slavné to není, ale snažím se 🙂
Velmi si vážím Vaší obrany RVP. Jsem už letitější kořen, takže si pamatuji dost o vzniku tohoto dokumentu. Byla to cesta trnitá a bolestná. Výsledek je takový, jaký je. Taky jsem dost jedovatá a pusatá bylinka, která rozhodně nepopřeje klidu jen tak a která si ráda žahne. Narozdíl od jiných jste ale hozenou rukavici zvedl a nevymlouval se. Máte mé uznání a doufám, že dílo opravné provede zdárně. Pokud byste měl pocit, že Vám v něčem mohu být nápomocen, rád pomohu.
Mgr.et Mgr. Aleš Franc
5.2.2010 at 14.45Vážený pane Brome, vážně se nemáte za co stydět:-), co se týká výuky dějepisu. Jen více takových dějepisářů, jako jste Vy, aby náš předmět u žáků ztratil punc poněkud méně oblíbené složky vzdělávání, právě pro své „duchamorné teoretizování“ či zbytečný patos (viz Váš „žulový pomník) a aby naopak pro žáky získal na poutavosti a záživnosti napojením na jejich prožitkové aktivity a činnosti (např. archeologický průzkum).
A že Vy sám jste „rýpavého“ založení? Myslím, že takových aktivních pedagogů je třeba jako soli:-), protože ne každý učitel je schopný a ochotný zapojit se do dalších mimopracovních aktivit, což ale při současném vytížení našeho učitelstva docela chápu. Takže Vás beru za slovo a až nastane den D a hodina H:-), tak se na Vás s dovolením obrátím o pomoc a případnou spolupráci.
Zdeněk Brom • Post Author •
6.2.2010 at 13.47Vážený pane Franci,
těším se na spolupráci.
Jenom ale na okraj. Domnívám se, že učitelům velmi chybí modelové ukázky hodin od nás i ze světa, ukázky jiných typů učebnic a následný výběr na trhu, metodiky atd. Mám skutečně radost, že se zde to téma otevřelo i s konkrétními ukázkami. Tam bychom se možná měli zaměřit. Víte, on pokyn nebo jakési doporučení k výuce moderních dějin je jedna věc, ale když ho nedoprovází konkrétní metodická pomoc, tak je k ničemu. Učitel je často tak přetížen byrokracií, že prostě nemá na vlastní bádání a následnou přípravu z jeho výsledků čas.
PhDr. Dagmar Hudecová
20.2.2010 at 17.21Vážený kolego Brome,
teprve teď jsem si všimla diskuze o RVP, která se zde rozvinula mezi Vámi a kolegou Francem. Jsem autorkou dějepisné části RVP, proto cítím potřebu se k tomu vyjádřit.
Dokument není ideální a jako vždy představuje kompromis mezi chtěným a možným. Podstatné je, že byl vůbec vytvořen jako nezbytná podmínka pro uskutečnění potřebné změny. Do VÚP jsem nastoupila v době, kdy už hlavní zásady tvorby RVP byly určeny a základní struktura RVP byla dána. Souhlasím s tím, že „RVP … nabízí vzletné myšlenky a honosné větné konstrukce. … jsou zároveň i dost bezobsažné a někdy jde jenom o okřídlené fráze.“ Na vině je značná obecnost, ke které bylo nutné se uchýlit proto, aby byla dodržena požadovaná stručnost. V r. 2004 (kdy už RVP byl z větší části napsán) jsem podrobila analýze dějepisné vzdělávací programy 17 evropských zemí a závěry z této analýzy jsem publikovala proto, aby bylo možné na jejich základě naši dějepisnou část RVP upravit. Jsem ráda, že VÚP úpravu chystá. Z publikovaných závěrů z analýzy vyjímám:
6. V našich RVP chybí propracovanější struktura edukačních cílů. Mezi klíčovými kompetencemi, k jejichž formování jednotlivé obory přispívají svým nepominutelným a formulovaným dílem, a očekávanými výstupy z rámcově uvedeného učiva, stojí pouze cíle vzdělávací oblasti. Chybí jasně formulované poslání předmětu dějepis, vymezení jeho místa v soustavě oborů a přesnější struktura jeho cílů.
Při formulaci očekávaných výstupů v našich RVP bylo velmi dbáno na využívání aktivních sloves spojených s Bloomovou taxonomií, což v zahraničních dokumentech není tak striktní. Tento způsob je typický spíše pro standardy, v kurikulárních dokumentech je vyjadřován formulací cílů význam daného učiva pro společnost, žáka a učitele, kterému cíl naznačuje způsob, jak má být učivo pojímáno.
7. Přílišná stručnost a nepropracovanost je charakteristická i pro obsah učiva v našich RVP
a) RVP se nezabývají vzájemným vztahem mezi národními, světovými, regionálními a lokálními dějinami. Bezkonfliktnost v této oblasti je pouze zdánlivá a bezproblémový není ani náš přístup k našim národním dějinám . Neujasněnost těchto vztahů a propagovaná výchova k multikulturnosti mohou být zdrojem značných problémů nejen historicko-didaktického rázu.
b) Nikde v RVP rovněž není náležitě vysvětlena tendence k překonávání výlučnosti politických a vojenských dějin, která je součástí inovací v zahraničních dokumentech.
c) Nutnost osvojit si moderní didaktické postupy, metody a činnosti typické pro obor je sice v RVP formulována v obecných částech, ale ve vlastní předmětové části (situace není typická jen pro dějepisnou část) je opět formulace těchto požadavků nedokonalá. Osvojování metod typických pro obor není formulováno jako nedílná součást konkrétního učiva předmětu. Učitelům je třeba vysvětlit zcela jasně, jak má být tento požadavek v dějepisném vyučování plněn.
d) Důsledně lineární a cyklický způsob uspořádání dějepisného učiva je v zahraničních dokumentech méně obvyklý a pravděpodobně bude nutné se znovu zamyslet nad jeho zachováním v našich podmínkách. Dosavadní záměr pojímat druhý cyklus na střední škole jako prohlubující praxe nepotvrzuje a v omezeném prostoru pro dějepisnou výuku se stává zbytečným luxusem. Jako vhodnější se jeví zachovat celý cyklus od pravěku po současnost na ZŠ a prostor na SŠ využít pro pěstování historického myšlení na vybraných tématech jako je tomu ve většině sledovaných zemí. Tím by mohla být zvýrazněna výuka dějin 19. a 20. století, která je všude výraznou prioritou.
e) Na rozdíl od zahraničních dokumentů RVP neobsahuje vysvětlení strukturace a konstrukce učiva ….
f) Průřezová témata, která jsou součástí téměř všech zahraničních dějepisných kurikulí, v našem RVP jsou jen interdisciplinární, intradisciplinární témata uvedena nejsou, jejich zařazení (např. v rámci projektové výuky) je zcela v kompetenci školy, stejně jako jejich realizace. RVP neobsahují žádný návod usnadňující způsob provedení.
Pokud by vás snad zajímala analýza celá, byla vydána péčí MŠMT v nakladatelství Tauris v r. 2006 s názvem Analýza dějepisných vzdělávacích programů ve vybraných státech Evropy a její výsledky (ISBN 80-7290-253-9).