Zlom vůle

„Vůle je podle Aristotela jednou z mohutností psýché,“ řekl by odborník.  „Mohutní“ vůlí psýché našich dětí? …

 

„Jak to, že jste mé dceři zakázal jít na oběd!!“ obořila se na mne jedna matka žačky čtvrté třídy, když jsem v naší škole vykonával onu bohulibou činnost, které se říká dozor.

„Nezakázal jsem jí jít na oběd, ale požádal jsem ji, aby si vzala přezůvky a nechodila do jídelny bosa,“ snažil jsem se vysvětlit situaci, ale neuspěl jsem.

„Co je Vám do toho, jestli se moje dcera přezouvá nebo ne! Má právo na oběd a měla ho dostat! Navíc je nemocná a musí pravidelně jíst“

  Nějaké vysvětlování, že ve školním řádu je cosi o přezouvání v budově školy, že nemocná dívka by snad raději měla chodit obutá a že ostatní děti jsou také přezuté už nemělo smysl.

  Asi každý učitel si zažil rodiče, kteří se zničehonic před vysvědčením vytasí s nějakým vyšetřením, které zakládá právo na různé úlevy. Rodiče, kteří žádají uvolnění z toho, slevení z onoho, zohlednění tamtoho a úlevu v tomhle. K tomu se přidají někteří naši politici a odborníci, kteří zasvěceně doporučují různé věci, které zaručeně dítěti prospějí. Když jsem si pročetl návrh standardu učitele, tak jsem zjistil, že jsem vlastně Herodes. O „podnětných“ nápadech paní Džamily Stehlíkové a Michaela Kocába se raději šířit nebudu, abych nepřešel k nepublikovatelným výrazům.

  Inu, asi to myslí všichni dobře a snaží se žákům zajistit klidné a bezpečné dětství. Kupodivu ale zároveň ti samí očekávají, že přechodem na II. stupeň ZŠ nebo odchodem na střední školu, případně učiliště, se žáci stanou samostatnými a pilnými studenty, schopnými napnout všechny síly na své vzdělávání. Že se to v nich prostě „nějak automaticky probudí“, jak mi sdělil jeden rodič, který se dožadoval snížení náročnosti domácích úkolů pro svého syna.

  V naší škole a na různých debatních fórech jsem pokládán za tzv. reformátora (rád poznávám nové metody práce a pokud se osvědčí, tak je používám), ale zcela na rovinu říkám: Vůle učit se, vůle překonávat překážky, vůle pracovat ze všech sil se různými úlevami a obkládáním dítěte růžovou vatičkou nejenom nevyvine, ale naopak – těžce se poškodí. Přitom právě  vůle je v životě jednou z důležitých vlastností.

  Učit žáky  vůli při nejlepší vůli nejde jen ve skleníkových podmínkách. To věděli již učitelé ve starověkých  školách, kteří speciálně výcviku vůle věnovali velkou pozornost.  Ví to i akademik a ředitel Ruské rodové školy Michail Petrovič Ščetinin, v jehož škole žáci ráno cvičí, koupou se ve studené vodě, samostatně se učí a následně jsou náročně zkoušeni… a navíc si i sami uklízí a podílejí se na stavbě školy. (Taky jste při tom pomysleli na některé naše žáky, zvláště na II. stupni ZŠ? J)

  Své o tom  ostatně věděl i můj starší kamarád z mládí Vašek, který mě naučil plavat tak, že mě vyhodil z loďky do rybníka a potom bedlivě sledoval, jak si vedu – a byl připraven pomoci. Kupodivu jsem neutrpěl žádný psychický šok a dodnes plavu rád.

  Poté, co si zmapuji situaci schopností a dovedností svých třeťáčků, chci po každém jeho individuální maximum. Každý týden se učíme básničku. Vždy ve středu dostanou zadaný text a příští středu recitujeme. Každý má týden na to, aby se s tím popral. Poprvé to mnozí podcenili a nepřipravili se. Následovalo špatné hodnocení a nyní je to bez problémů. Úlevy jsem chtěl dát Karlíkovi, který je dyslektik, ale kupodivu i on se ji naučil celou.

  Vyslechl jsem si už řadu protestů, že je to přetěžování dětí. Kladu vždy kritikům jednu otázku: „Jak chcete rozvíjet mluvený projev, smysl pro jazyk a schopnost pamětného učení, které je také zapotřebí rozvíjet? A kde je rozvoj vůle – dokázat splnit úkol i za cenu velké námahy?“  Hodně vypovídají oči žáků po té vynaložené námaze, když žák odchází s hodnocením. Sdělují: „Mám toho dost, ale dokázal jsem to!“

  Tak by se dalo pokračovat od předmětu k předmětu. Píšeme hodně vlastních textů, které vyžadují domácí přípravu, řešíme složité úkoly z matematiky, při kterých je nutné spolupracovat. Nepovedlo se to? Nevadí, jdeme na to znova. Dokud nebude hotovo, tak to nenecháme.

  „Já nevím, co mám dělat,“ oznámí mi žáček poté, co jsme věnovali dost času na vysvětlení učebního úkolu. Holt nedával pozor.

  „Inu, to je tvůj problém, synku, a jeho řešením je příště dávat pozor. Teď si to zjisti sám,“ dostane se mu usměvavé odpovědi. Příště už se ta situace neopakuje

  Když má někdo potíže s učivem, procvičujeme i mimo výuku, když je někdo talentovaný dostává práci navíc. V minulé páté třídě se z 25 žáků 5 účastnilo matematické olympiády, na kterou se speciálně ve svém volném čase připravovali a 2 žáci psali soutěžní práce pro studentskou odbornou činnost, kterou organizuje městská nadace. Kluci a některá děvčata potom ještě dřeli a připravovali se na turnaj ve vybíjené Bylo skřípění zubů, někdy nechuť, ba i slzička ukápla, ale vydrželi všichni a dosáhli velmi dobrých výsledků.

  Na děti lze být náročný, dokonce velmi náročný. Nevím jak to poznají, ale pokud zjistí, že se tak děje pro ně a ne pro libovůli učitele, vydrží. Držím se při tom několika pravidel:

1)    Každému člověku je vrozená touha poznávat a učit se.

2)    Co chci po dětech, chci po sobě. (Často s dětmi řeším úkoly, které přinesou žáci, píši s nimi texty a ukazuji jim vlastní práce, běžně se žáky cvičím. Když se učí básničku, rád jim předvedu, jaké texty se učím do divadla atd.)

3)    Žák ví, že když se „učí plavat“, jsem na loďce vedle něj.

4)    Člověk roste s náročností úkolů.

   Možná mám jen plané obavy, ale mám jistý dojem, že v dnešní době nedochází často k „mohutnění“  psýché žáků, ale ke zlomu vůle.