Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Něco na té důslednosti je

S těmi smrady, rozmazlenci, nevychovanci …..se prostě nedá vyjít. Je to čím dál tím horší. Ve škole vyrušují, neučí se, nedělají úkoly, prostě – všechno špatně.
„A nedá se s tím nic dělat. Taková je doba,“ slyšel jsem rezignovaně konstatovat jednu učitelku.
I přes zdánlivou beznadějnost existuje několik možností, které velice účinně pomáhají v řešení těchto složitých situací.

Jednou z těchto možností, nebo chcete-li, strategií, je důslednost.
Do naší čtvrté třídy přišel nový žák. Můžeme mu říkat Pavel. Od začátku se projevoval jako vysoce inteligentní a také vysoce nezvladatelný. V hodině vykřikoval, odmítal dělat zadanou práci, nenosil úkoly atd.
Velmi brzo jsem se dopídil poznatku, že chlapcovi rodiče jsou rozvedeni a soupeří o jeho přízeň, takže Pavel brzy pochopil, že si může vynucovat, co chce. S touto strategií a životním náhledem přišel i do školy a chtěl si to zde zařídit podle svého.
Byl jsem pochopitelně jiného názoru a nemínil se jeho libovůli přizpůsobit. Ráno jsem tedy jako vždy zadal úkoly a žáci začali pracovat. Pavel ne, protože nové autíčko bylo důležitější než školní vyučování. Přistoupil jsem tedy k lavici, autíčko Pavlovi odebral a důrazně jsem mu sdělil:
„Nejprve je třeba splnit povinnosti!“
V Pavlových očích jsem si mohl přečíst řadu nadávek, ale nakonec pouze znechuceně odvětil: „Já si ale chci hrát. Škola mě nebaví! Vraťte mi to auto!“
„Nevrátím, nejprve si splníš svoje povinnosti. Pak se budeme bavit o vrácení auta,“ odpověděl jsem ještě a odešel od jeho lavice k jinému žákovi.
Následoval výbuch:
„Vy jste hroznej! Nemáte mě rád a kradete mi auto! To si nesmíte dovolovat! To auto je moje…!“
Vrátil jsem se k jeho lavici a velmi ostře a velmi pomalu, jsem mu z očí do očí řekl: „Jsem hroznej a budu ještě horší, protože tě mám rád a záleží mi na tobě. Mám velké přání, aby z tebe byl slušný člověk. Udělám pro to všechno. Takže splň ten úkol a potom si můžeme promluvit o autu.“
V následujících minutách Pavel v lavici střídavě vzteky rudnul, upouštěl polohlasem různé výhružky typu: „Já si budu stěžovat,“ atd. Klidně jsem mu vždy věnoval úsměv a zeptal se, zda rozuměl tomu, jaká je podmínka dalšího jednání mezi námi.
Pavel vydržel vzdorovat téměř do konce hodiny. Nakonec se přišoural ke stolku se splněným úkolem.
Auto jsem vrátil s dodatkem, že na hraní je vhodná přestávka. Pokud by si hrál při hodině, budu mu nucen auto znovu zabavit.
Pavel vzal auto a odešel do lavice. Zbytek dne auto skutečně vyndával pouze o přestávce.
Podobných „střetů“ při vymezování hranic slušného chování a plnění školních povinností jsme s Pavlem prožili ještě několik. Někdy byly velmi vzrušené, ale vždy jsem trval na tom, že nejprve Pavel splní svoje povinnosti a potom se bude jednat dál – a z toho jsem neustoupil. Pavel postupně přijal pravidla školního chování a zapojil se do normálního života třídy.
Kolikrát už jsem slyšel na pedagogických radách v pololetí hrozit, že určití žáci vzhledem ke své nekázni, nepořádnosti, špatnému přístupu k učení atd. dostanou nějaký trest nebo na konci školního roku propadnou. Mnohokrát to těm žákům bylo sdělováno jako varování nebo výhrůžka. Nu a posléze se nestalo nic. Kolikrát jsem zaslechl: „Od teď to bude tak a tak!“ A za chvíli už to nikdo, včetně učitele, nedodržoval. Co si z takového přístupu může dítě odnést za poznatek. Pouze to, že řeči se vedou a voda teče.
Pokud chceme skutečně něčeho dosáhnou, potom šetřeme slovy a energii vložme do činů. Buďme zkrátka důslední.
Unikátní svědectví o účinnosti důslednosti se dochovalo ve svědectvích vynikajícího českého vychovatele Přemysla Pittra:
„Od vzniku Milíčova domu Pittr opakovaně prohlašoval, že jedinou výchovnou metodou, kterou používá a která se mu „zázračně“ osvědčuje, je důslednost. „Děti si od počátku musí zvyknout, že všecko, co vedoucí řekne, se musí stát a není žádného slevení ani odvolání.“
(Kosatík, P.: Sám proti zlu. Paseka, Praha 2009.)
Pokud by se chtěl někdo vymlouvat na to, že to šlo tak dříve, kdy děti byly ještě jinak vychovávané, potom je nutné poznamenat, že touto výchovnou strategií Přemysl Pittr zvládl náročné děti z dělnického prostředí a také zdivočelé mládence z Hitlerjugend, kteří se krátce po válce dostali do jeho péče.
Kupodivu stejné poselství je i v knize z nakladatelství Portál „Spratek“ od Torey L. Hayden, která učila skupinu extrémně nezvladatelných dětí.
Asi na té důslednosti něco skutečně bude.


    hodnotil 1 uživatel

6 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Moc pěkný a pravdivý článek, díky za něj. Po knize Spratek se hned jdu podívat.

    Taky mám ve třídě několik Pavlů a souhlasím s Vámi - důslednost, důslednost, důslednost. Dokonce jsem si zavedla extra sešit, kam si píšu všechno, co mají Pavlové odevzdat. Opravy, podpis rodičů, nedodělané cvičení. Každou hodinu na začátku to společně kontrolujeme. Je to otrava, možná zdržování, ale funguje to. Nemáš opravu na dnešek? Přineseš ji zítra! Hlavně nad tím nemávnout rukou.

  2. avatar

    Díky pane kolego, to jsem si početl.

    Jsem rád, že se tu s vámi zase po čase potkávám a jsem dvakrát rád, že jste mne ani dnes nezklamal .

    Mám-li připojit alespoň malou "doušku" k vašmu příspěvku, pak si dovolím napsat, že ta důslednost jde nejen směrem k žákovi, ale prioritně k učiteli, k sobě samému. Nemohu od žáků vyžadovat, pokud nejdříve nevyžaduji sám od sebe. Je samozřejmé, že to co chci od nich, mám, znám a předvádím v každodenní školní praxi sám na sobě.
    A již jenom podtrhuji, že právě důslednost je tím kouzelným proutkem, kterým schopný a důsledný učitel dokáže se žáky pravá kouzla. Ale není to lehké a vůbec samozřejmé...

  3. avatar

    Dobrý den,
    zaujal mě váš příspěvek a díky za něj. Z mého pohledu je dobré ještě říct jednu věc. Může být totiž důslednost a důslednost. Je mezi nimi velmi malý rozdíl, ale jeden funguje a druhý nefunguje. Mám dojem, že ve vašem blogu je podstatná jedna věc, kterou jste napsal. "...Klidně jsem mu vždy věnoval úsměv a zeptal se, zda rozuměl tomu, jaká je podmínka dalšího jednání mezi námi..." Nepřestal být pro vás partnerem a udržel jste rovinu, která pro Pavla nebyla potupou. Myslím si, že to je hodně podstatné. Neboť v okamžiku, kdy začne učitel vynucovat důslednost pomocí svojí formální autority a začne se jednat spíše o "buzeraci" žáka, v ten okamžik je vše ztraceno. Mám podobnou zkušenost s vlastním synem. V okamžiku, kdy si trvám na některé činnosti, kterou by měl udělat, ale kdy ví, že jej mám rád, tak není problém.

  4. avatar

    Vážená paní Kopecká,
    děkuji za reakci a plně soulasím s Vaším tvrzením: Hlavně nad tím nemávnout rukou - od toho se vše odvíjí.

  5. avatar

    Vážený pane Suchoradský,

    a potěšení je i na mé straně.
    Máte hlubokou pravdu v tom, že pokud po žákovi něco chci, pak to musím dodržovat především já jako učitel. To je prostě základ.
    Se svojí poněkud korpulentní postavou a všeobecně známou příchylností ke všemu sladkému mohu jen těžko někomu radit se správným stravováním. Nicméně pokud jde např. o přesnost příchodu na hodinu, potom jsem ve třídě vždy před nebo se zvoněním (podle dozorů). Žáci to pak přijmou jako běžnou věc a jednají podle toho.
    Faktem zůstává, že než chci něco po žácích, tak se ptám sám sebe: A dodržuji to já?

  6. avatar

    Vážený pane Slejško,

    i Vám dobrého dne přání.
    Mám velkou radost z toho, že naše zkušenosti jsou stejné.

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.